Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Konečne niečo, čo ma aspoň na moment vytrhlo z recenzentskej letargie, resp. nedostatku chuti písať viac než len jednou vetou aj v zásade slušné veci. Na archivácky profil estónskych BAALSEBUB som však už rok po debutovom albume zaskočil cca raz za dva mesiace, reku „nemáte niečo nové v tejto mizérii?“ Trvalo to skoro šesť rokov, medzitým dvojskladbové demo „to je ono, len chcem viac“, ale v januári vyšlo sedemskladbové EP „Famine“. Nemá ani pätnásť minút, ale aspoň viem, že kapela stále funguje. Aktuálne v trojčlennej zostave Taavi Veidner basa, Tarvi Neemelaik gitary, a bubeník Markus Saar prebral po Aivaarovi Keermanovi aj mikrofón. (Ako to majú naživo, to netuším, ale v posledných rokoch sa s „naživo“ aj tak vrece extra netrhá.)
Po nedobrých skúsenostiach s Ungodly Ruins Prod. sa BAALSEBUB ujali americkí New Standard Elite, to znamená, že kto chcel čítať o vznešenej temnote a preduchovnenom hrôzozle, najneskôr na tomto mieste môže prekliknúť inde. Estónci hrajú najbarbarskejší a najohavnejší brutal death metal, ktorý nerozpráva rozprávky ani nejakým ponurým mládencom nepredáva ilúziu o ich jedinečnosti a nadradenosti. Len pozemské zlo, des a ohavnosti, ktoré páchal a pácha človek, bytosť v jednoduchosti priemeru svojho druhu atavisticky krvilačná, krutosti a nespravodlivosti naklonená tam, kde si myslí, že jej bude odpustené z titulu „práva“ aktuálne silnejšieho/horšieho. Potvrdzujú svoju pozíciu estónskych učeníkov BRODEQUIN plus ostatných bánd spomenutých v recenzii na debut, v porovnaní so súčasným zvukom učiteľov je ten ich výrazne bohapustejší, viaceré pasáže vyznievajú až odľudštene apokalypticky. Zverský náklep hnaný vpred plechovým rytmičákom ukrýva za hrsť zvrátených harmónií, zvoľní ho niekoľko slamovaček a vokály sú správne obludné. Ak by pomer kanálnych hĺbok a vyšších „pterodaktylov“ bol prehodený v prospech tých druhých, vec by to pokazilo, takto je však všetko ako má byť. Konzumentovi bežného death metalu bude táto zbierka pripadať ako retardovaný rachot a tak to má byť, tak to je správne, dá sa však počuť, že do budúcnosti sa kapela nemusí báť rozvinúť niektoré svoje nápady aj na tri minúty.
BAALSEBUB sú späť, aby pripomenuli, že vo fínskych krajoch od Uralu k Baltu a až do Laponska ťažko hľadať ukrutnejších kováčov smrti.
Skladby
1. Famine
2. Public Flaying of the Martyr
3. Torquemada
4. Scavenger's Daughter
5. Limits of the Body
6. Decapitation Under Guillotine
7. Heretic's Fork
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.